RECENZE: České Bridget Jones z Divnovlásek uškodily vnitřní monology a režie

Čtivé, sebeironické, příjemně oddechové; takové jsou knížky Ireny Obermannové – včetně Divnovlásek, jež měly v podobě stejnojmenného televizního filmu premiéru v neděli na ČT1. Alespoň částečně splatily dluh domácích značek v nedostatkovém zboží zvaném romantická komedie.

Divnovlásky

60 %

ČR, 2008, 84 min.

režie: Petr Slavík,

hrají: Anna Geislerová, Lucie Šteflová, Helena Lia Tachovska, Pavel Liška

Kinobox: 36 %

IMDb: 4.8

Ochrannou známku Obermannové představuje zábavně stylizovaný sebevýprodej. Tak jako sama autorka pečuje i hrdinka, rozvedená spisovatelka, o dvě dcery, jejichž zásahy do matčina milostného života dávají snímku švih a vtip. Naštěstí tu neteče přeslazený sirup typický pro příběhy, v nichž děti mluví do volby nových tatínků.

Situace v čistě ženské domácnosti občas hraničí s drsnou groteskou a obě dětské představitelky s nelíčenou razancí zvládají i výroky přesahující bezzubou rodinnou zábavu, třeba „orál s vílou“.

Bohužel jinak milé české variantě Bridget Jonesové v pokročilejším stadiu ubližovaly dvě věci. Předně hrdinčiny vnitřní monology – literárně zdlouhavé a významově zbytečné.

Jen pro ženy?

Aňa Geislerová totiž umí královnu trapasů zahrát bez dušezpytných slovních berliček, často pouze pohledem; představila ji střídavě svůdnou, povadlou, ztřeštěnou, raněnou, zpustlou, protivnou, zlomenou, hravou i sebelítostivě odpudivou. Muži po jejím boku zůstali spíše u typových figurek, jen Jan Dolanský rozkošně bavil coby zkouřený pohodář.

Druhý otazník visí nad režijním pojetím Petra Slavíka. Divnovlásky totiž potřebovaly vypravěče s pořádným nadhledem, nikoli univerzálního ilustrátora textů – pokud takový specialista na látky typu Sex ve městě vůbec v Česku existuje. Bez odstupu pak může i film s přesnou mírou hořkosti a zdravou nechutí vůči feminismu mužské diváky odradit.